Někteří mě milovali, jiní proklínali (staromilci jedni!) a stejně do mě chodili všichni. Dokázal jsem jim splnit jakékoli jejich přání, běžné a občas i nedostatkové či podpultové.

Jak jsem stárnul, stal jsem se pozorovatelem lidských životů a jejich osudů, viděl jsem maminky s bříšky, kočárky i caparty, kteří mne zbožňovali. Měl jsem jezdící schody a to koncem sedmdesátých let bylo něco. Občas maminky dokonce nechaly děti jezdit na schodech a v klidu si nakupovaly, jen tu a tam očkem zkontrolovaly, zda jsou cvrčci v pořádku. Chodily do mě celé rodiny, školáci ve mně utráceli svoje kapesné za proslulý griliášový pohár v mé cukrárně v nejvyšším patře, zamilované páry, které se stávaly páry manželskými, pak rodiči... Pro některé jsem se stal i zdrojem příjmu peněz, někteří si je vydělávali poctivě svou prací, jiní nepoctivě krádežemi.

Líbilo se mi to, užíval jsem si, že jsem stál jako skála na svém místě, ať se dělo cokoli – za prudkého letního žáru, krupobití, bouřky, sněhové vánice, jara, zimy, prvního máje i sametové revoluce. Ta pro mě znamenala změnu jako pro každého. Zvenku mě nechali být, ale uvnitř jsem se musel změnit. Vlastně mi to udělalo radost. Byl jsem najednou takový hezký, moderní, sledoval jsem trendy a pořád jsem tu byl pro každého, dál jsem si mohl užívat pozorování lidí a být nedílnou součástí jejich životů. Taťka mezitím umřel, původní majitelé mě prodali nejprve K-martu, pak Tescu, ale pro mě se krom regálů a vnějších neónů nic nezměnilo.

A pro moje návštěvníky také ne, dál si do mě zaskočili koupit chleba, když jim ujel autobus nebo měli kamarádi zpoždění.

Jednoho rána jsem se probudil a cítil jsem se, že se něco děje a že bude zle. Tesco se rozhodlo mě zbourat. Prý jsem starý, nemoderní, mají jiné plány, lidé chtějí něco jiného a lepšího. Vyděsil jsem se. Proč by měli chtít něco jiného? Vždyť se vůbec nezměnili, vizáží, věkem, spěchem, stresem možná ano, ale pořád potřebují máslo, aby si ho namazali na rohlík, a když má maminka narozeniny, tak jí stále kupují kytičku, aby jí udělali radost. Vůbec jsem to nechápal. Byl jsem na svoje návštěvníky hrdý, protože za mě bojovali, podepisovali petice, chtěli, abych zůstal, kde jsem, měl jsem se dokonce stát kulturní památkou jako nějaký Máj v Praze. To by byla pecka! Vyrovnal bych se konečně bráchovi! Jenže vyhrálo Tesco.

Stále jsem doufal v zázrak, ale nepřišel. Bylo to hrozné. Nejprve postavili ten nový obchodní dům, Fórum ho nazvali, musím uznat, že nevypadá zas tak špatně a docela se sem hodí, jenže už nemá duši. Je to moderní krabice jaké se teď stavějí všude. To jsem ještě ustál, nepočítal jsem ale, že mě úplně vyprázdní. Odvezli ze mě zboží, regály, ramínka, opravdu úplně všechno. Bylo to jakoby ze mne trhali střeva, plíce, vyrvali mi srdce. A pak to přišlo. Na ten den nezapomenu nikdy. Pršelo, u nás prší skoro pořád. Přijely buldozery, náklaďáky a takové strašidelné stroje s velkými nůžkami a ty mě během několika měsíců rozstříhaly na kusy. Zlikvidovali mě. Zbourali mě do základů. Hrozně to bolelo. Plakal jsem a nikdo mi nepřišel na pomoc. Na konci dubna 2009 přestříhly ty zrůdné nůžky můj poslední nosník a já jsem se zhroutil. Úplně, Zemřel jsem. Odletěl jsem do nebe. V pouhých 31 letech.

Jsem teď u tatínka v nebi a vzpomínáme na staré dobré časy, kdy jsme přinášeli lidem radost a měli nás rádi. Pokrok prý nezastavíš. Asi ne, možná je to i dobře, já nevím. Vím jen to, že mě to moc bolelo.

Radka Lankašová